Přijde mi to vlastně docela logické. Co dva lidi hodně sblíží? Společné trápení, společné vzdorování nějakým potížím, společný boj za něco, co člověka přesahuje. Proč by to nemohlo platit i pro vztah člověka a Boha?
Když Boha o něco usilovně prosím, když o něco vytrvale bojuju, snažím se rozumět, co k tomu on říká. Modlili jsme se za jednoho člověka, mého kamaráda, který si vážně pochroumal nohu a díky tomu musel sedět doma. Vypadalo to jako vážný problém. Nemohl do práce, nemohl nikam za zábavou, nemohl sportovat. Všichni ho litovali, chodili mu říkat, jaký je chudák a nosili mu čokoládu. Když jsem předkládala jeho zranění na modlitbách Bohu, měla jsem dojem, že je to nějak v pořádku. Že mu mám jen požehnat pokojem. Divné, ne? Vždyť ho to muselo bolet. Vždyť přišel o část svých příjmů, když byl na nemocenské. Možná taky přišel o spoustu dobrodružství a zábavy, když nikam nemohl. Taky jsem ho šla navštívit a taky jsem mu přinesla hořkou čokoládu. Svěřila jsem se mu se svým pocitem, jaký jsem měla při modlitbách za něj a jeho uzdravení. Jak se mi zdálo, že se vlastně nic neděje. Zeptala jsem se, jak se cítí, co prožívá a jak by tomu rozuměl. Kamarád se rozpačitě usmíval a přiznal, že je za své zranění vlastně vděčný. Byl už tak strašně unavený a přetažený, že mu nucený odpočinek přišel velmi vhod. Vypočítal, co všechno už během doby svého léčení stihl. Dospal se, odpočinul si, přečetl několik knížek, na které před tím nemohl najít čas. Podařilo se mu znovu nastavit pravidla pro svůj modlitební čas. A prý ho navštívili kamarádi, se kterými se marně pokoušel setkat, ale nikdy to pro nedostatek času na jedné nebo druhé straně nevyšlo. Pochroumaná noha pro něj byla pravým požehnáním.
A já jsem byla ráda, že jsem dobře rozuměla Božímu pocitu při svých modlitbách. Asi i tak nějak může vypadat „blíže“.
Create your
podcast in
minutes
It is Free