Hana Pinknerová: Načasování

Nemůžu tvrdit, že bych strašně ráda myla okna. Rozhodně takhle v sobotu ráno v postelineuvažuju, když se rozmýšlím, co budu dnes podnikat, do čeho se pustím, co je potřeba a co může počkat: hurá, je sobota, můžu umýt okna. Moc často to nedělám. Ale na jaře se na to opravdu už těším. Venku je totiž čím dál víc hezky a přes špinavá okna to není tak dobře vidět. Pokud se mi podaří pro tuto práci zvolit vhodný den, je mytí oken vlastně velká radost.

Vhodný den znamená, že musí svítit slunko, pofukovat lehký větřík a teplota by měla vyhnat rtuť v teploměru mezi desítku a patnáctku, možná i trošinku víc. To jsou podle mého ideální podmínky pro mytí oken. Vzhledemk množství květináčů, co stojí na parapetech mých oken, je to velká operace. Když už je odnáším z okna, vezmu je do koupelny a osprchuju. Některé rovnou přesadím. Všude po bytě je binec. Okna jsou otevřená, záclony se perou v pračce.

Kdyby pršelo a byla zima, zdálo by se mi mytí oken nehygienické. Možná je to alibismus, ale já to tak prostě mám. Když chci, aby mě nějaká práce bavila, potřebuju pro ni mít správné načasování. Někdy to nejde. Nevadí. Když si ale mohu vybrat, udělám to.

Celým tím popisem uklízecí strategie chci vlastně říct, že je fajn modlit se za správné načasování. Už mi docela jde se včas zastavit a požádat Boha o pokyn, kdy je na něco čas. Asi znáte takový ten vnitřní neklid, že něco prostě nemůžete jít udělat. Dlouho jsem se domnívala, že to je moje lenost nebo nechuť, ale asi to tak nebylo. Myslím, že to bylo Boží ne k mým plánům. Když ho požádám o správné načasování, jsem si ohledně svých pocitů jistější. Udělám to, až mi řekneš, jo? Pak zase cítím takový ten vnitřní neklid a nemohu tu věc neudělat, žádné odklady nejsou možné, prostě musím jít. Tak, Táto, kdy půjdeme na ta okna, není už čas?