Sláva barokní Čechie

Ukázka z knihy Předěly staletí, kapitola 1700 SLÁVA BAROKNÍ ČECHIE, autor Vít Vlnas.

„Vpředu hlaholily trouby a bubny. Mírný větřík roznášel ke břehům jejich hlas a vzdouval nad kněžskou lodí bílá nebesa, z jejichž zlatého třepení a krumplování šlehaly pablesky tak jako z mosazných křížů povívajících korouhví.

Lodi pluly tiše. Slavnostně míjely vysoké, staré topoly a vrby i kvetoucí jabloně v zahradách na levém břehu.

V pozadí nad Malou Stranou vznášely se Hradčany ve velebné, tiché kráse. Zvonový hlahol nesl se nad Vltavou…“

Takto poeticky, přitom však s citem pro historickou realitu líčí spisovatel snad nejpůvabnější ze slavností českého baroka, totiž hudební produkci provozovanou každoročně v květnu na Vltavě u Karlova mostu k poctě Jana Nepomuckého. Ukázka přitom nepochází z nějakého naivně oslavného katolického opusu, popisujícího pobělohorské Čechy jako ráj na zemi. Autorem citovaných slov je Alois Jirásek a román, z něhož pocházejí, se nazývá Temno. Kniha, která pouhým svým jménem vtiskla cejch celé epoše, ve skutečnosti není ani zdaleka tak jednostrunná a černobílá, jak by se mohlo zdát z povrchního pohledu. I když se stalo mezi polovzdělanci módou s despektem se otírat o jakési „jiráskovsko-nejedlovské“ pojetí dějin, údajný to zdroj českého provincionalismu, antievropanství a zapšklého šovinismu, neznamená to, že by se snad Jirásek více četl. Pokud ho přece jen navzdory zakořeněným předsudkům vezmeme dnes do rukou, s překvapením poznáme, že spisovatelovo pojetí národní minulosti sice formovaly veškeré nacionální mýty jeho epochy, že však Jirásek současně dovedl podat své soudy o dějinách vyváženě, bez ideologické zaslepenosti a s citem pro různá východiska. Navíc autor bezpečně znal dobu, o níž psal, a tato znalost ho dokázala (na rozdíl od tolika jeho pokračovatelů) ochránit před krajnostmi a povrchnostmi.

V Jiráskově Temnu je překvapivě světla dost. Spisovatel takřka instinktivně pochopil, že pro kulturu barokních Čech byly důležitým prvkem monumentální slavnosti, jejichž prchavou atmosféru dokázal úspěšně zachytit. Tak jako v případě oněch májových podvečerů, kdy z pramic na Vltavě zaznívala svatojánská moteta a litanie a kdy se celá Praha stávala kulisou úchvatného divadla:

„… pojednou umlkaly strunové nástroje i flétny, hoboje, klarinety i tympány; jen čtyři lesní rohy, nástroj tenkráte ještě vzácný, hrály dál samy, hrály veliké sólo. Měkké, jako zastřené jejich hlasy líbezně a jímavě se nesly nad řeku čirým vzduchem, prozářeným posledním světlem; ladná melodie, málo kostelní, málo pobožná, ale srdečná a lahodivá, okouzlovala všecky. A když poslední tóny lesních rohů zmírajíce zalehaly do šera pod staré košaté stromy na břehu, spustil ještě jednou sbor ostatních nástrojů. Hrály rychleji, prudčeji, plným fortissimem, tympány duněly hlomozněji jako temná bouře…“